Partnerské projekce

Partnerský vztah je v sebepoznání klíčová věc, protože se v něm musíme naučit všechno od začátku. Je to škola života, která dělá z dětí dospělé jedince. Ne biologicky, ale psychicky. Smysl partnerství je ve své podstatě až příliš jednoduchý. Poznávat sama sebe v tom druhém. To však může pouze ten, kdo nehodlá zůstávat na povrchu a trvá na větší míře poctivosti ve svých citových vztazích na straně své i na straně svého partnera. Nahlédnout hlouběji do svého nitra vyžaduje mnohdy pořádný morální výkon, ale reálné partnerské štěstí bez takové snahy vlastně ani neexistuje.

Skutečný partnerský vztah je něco, co se přihodí. Přichází nečekaně, vyvíjí se ze svého začátku ke svému konci. V první fázi – zamilovanosti – vládne vztahu tzv. pozitivní iluze. Jeden na druhém vidí jen to dobré. Romanticky se doplňují a rádi spolu tráví všechen čas, protože jim nic nechybí. Přitažlivé síly mají navrch. Jenže po čase se romantická přitažlivost rozplývá pod tlakem nastupujících pochybností. V době zamilovanosti nevnímáme vztah takový, jaký skutečně je.
To, co vnímáme, je naše zidealizovaná nevědomá představa o lásce, stav citové plnosti a skvělých nadějí. Avšak toto období je jen přechodné, netrvá věčně a musí po něm přijít další vývoj.

Nastupuje další fáze vztahu, která bývá zatěžkávací zkouškou, jež odhaluje, na jak nereálných očekáváních a představách byl vztah založen. Pochybnosti proráží začarovaný kruh slepé zamilovanosti a v nitru sílí touha poznat sebe a svého partnera, touha odhalit si navzájem své duše a setkat se spolu na hlubší rovině sdílení. Jestliže my sami setrváváme v roli, kterou jsme v partnerství hráli, nebo náš partner dělá všechno pro to, abychom se nepokoušeli poznat svoji nebo jeho pravou podstatu, ale abychom jej přijímali jen prostřednictvím neproniknutelné masky, kterou nosí nejen venku ale i doma, dostává se vztah do slepé uličky. Buď končí v prázdnotě vzájemného odcizení, či v obapolném vypočítavém urovnávání povrchních poměrů, nebo je budován násilně snahou vnutit druhému svoji vůli, citovou manipulací a vydíráním.

Dlouhodobé partnerství si člověk musí umět vybojovat, ale nikoliv s tím druhým, ale sám v sobě. Vydat se osvobodit vztah, na kterém nám záleží, od nesmyslných představ a iluzí, naučit se vnímat situaci takovou jaká skutečně je, vyžaduje opustit vězení svého chtění, vzdát se lpění na dalším vývoji a nastoupit transformaci starých postojů a zastaralých způsobů myšlení založených na lpění, představách a očekáváních všeho druhu. To je úhelný kámen nejen všech vztahů, ale i sebepoznání. Tady by si již mnozí mohli a měli uvědomit, jak jejich vnitřní nevědomý svět ovlivňuje přístup k sobě a k partnerovi. V této chvíli musí být oba připraveni podívat se do zrcadla toho druhého a pochopit, že to, co tam vidí, jsou oni sami. Slovo Partner poctivě vyjadřuje tento princip. Jeho základem je slovo part – tedy část. Ten druhý je tedy částí mě samého, patří obsahově ke mně.

Poznání zrcadlového obrazu vlastní osoby v bytostech kolem nás je nepochopený a neochotně přijímaný fenomén, který je základním tématem každého vztahu. Raději si budujeme imunitu, nebo žijeme v přesvědčení, že problém je v těch druhých, abychom nemuseli řešit konflikty. Ve skutečnosti je vztah mezi mužem a ženou plný napětí. Proč také ne. Jsou oba tak rozdílní. Vztah je neviditelná směs přitažlivých a odpudivých sil. Ty první přijímáme zpravidla bez výhrad, těm opačným se však často nevědomě vyhýbáme.

Projekce a přenos
Otázka neviditelného nevědomého světa ženy a muže se jeví ve světle východní kosmologie či západní filosofie velice složitou. Podíváme-li se na ní prizmatem hlubinné psychologie a navíc skrze partnerství, můžeme tyto dva nevědomé a tak rozdílné světy zjednodušeně popsat. U muže je ve velké míře neuvědomělý jeho emocionální a pocitový život. Řekněme jeho vnitřní žena. Žena naopak žije v neuvědomělosti rozumového rozlišování. Její nevědomý svět se skládá z různých mínění, z nichž většina je nevalné povahy a směřují většinou k mužům. Tyto dva neuvědomělé světy stojí mezi nimi. Avšak nevědomí má specifickou schopnost přenášet se na druhé osoby, v partnerství zvlášť nepříjemně intenzivně. To, co nazýváme zrcadlením, je promítáním nevědomé stránky nás samých do druhých osob.

Proto muž nevědomě zrcadlí na svojí partnerce svou vnitřní emocionální a pocitovou stránku života, kterou si jen těžko přiznává, protože mu významně narušuje jeho představu mužnosti a mužské identity. Žena zase mezi sebe a svého partnera neuvědoměle vkládá svá mínění o něm a o mužích obecně, aniž by je podrobila poctivému úsudku a rozlišila, nakolik jsou skutečně pravdivá. Takový stav působí na oba velmi dráždivě a je příčinou nesčetných krizí a konfliktů do té doby, dokud zůstává neuvědomělý. A tak jsou oba zapleteni v síti svých vlastních nevědomých představ a nevědí, kdo je ten na druhé straně a kdo jsou oni sami. Neznají se. Oba jsou pak skálopevně přesvědčeni, že špatný je ten druhý a chyba je v něm, nevědouc, že vlastně bojují jen sami se sebou.

Jestliže něco na partnerovi nesnášíme, pak skrze jeho podobu nesnášíme něco, co je uvězněno v nás samých. To, co v nás není, nás nechává chladnými. To co v nás je, nás rozpaluje nejvyšší měrou. Proto věci, které vnímáme na druhých, jsou věci, které žijí skrytě v našem nitru a na druhé jsou nevědomě přenášeny. Neexistuje jiná skutečnost, která by se nás dotýkala, než ta, která je uvězněna v nás samých.

Nalézat sama sebe v tom druhém je cesta, na jejímž konci, po přestálých zkouškách, nemá vztah jen čistě osobní a erotickou rovinu, ale je obohacen o novou duchovní dimenzi. Již není založen na slepé zamilovanosti, na romantických představách a na bezhlavé lásce, kterých se tak snadno zříkáme, když nás milovaný protějšek zklame. Naopak, opírá se o hluboký vzájemný cit, o respekt, empatii a oddanost, ale i o schopnost dát druhému volnost, když se číše společného osudu naplní.

 Zdroj: Jóga sebepoznání