Nic není samo o sobě dobré,
nebo špatné. Každý, kdo je na duchovní cestě, na tuto větu jistojistě
narazil a mnohokrát se určitě i přesvědčil, jak hluboká je to pravda.
Obzvlášť, když se na události svého života díváme s odstupem, máme větší
šanci dodatečně ocenit i smysl věcí, které jsme svého času hodnotili
negativně.
Dnes ráno jsem měla možnost procítit
právě jedno z těchto vzácných "aha", které mě naplnilo hlubokou
vděčností. Zhruba před rokem jsem docela radikálně přehodnotila svou
duchovní cestu a rozhodla jsem se za sebou zanechat všechna zasvěcení,
rituály... i všechny lidi, kteří touto cestou šli. Cítila jsem totiž, že
mě to všechno odděluje od světa, od ostatních lidí, od skutečného
života a od lásky. A taky jsem cítila, že všechny ty ochrany a snahy
prorazit pomocí duchovních technik cestu ke světlu, mě paradoxně jen
utvrzují v mém vědomí, že všude kolem je nebezpečí, proti kterému je
třeba vlastní světlo chránit, a že své štěstí si musím zasloužit a
odpracovat. A protože to, čemu dáváme svou energii, sílí, uvědomovala
jsem si, že čím se snažím být čistější, světlejší, odvážnější, tím větší
temnotu kolem sebe vlastně vytvářím, protože svou vírou v nutnost
ochrany a boje ji vlastně posiluji. A taky mi docházelo, že tím vlastně
posiluji své ego, které má potřebu být silné, neohrožené, dokonalé,
lepší než ostatní a má potřebu se chránit před životem.
Udělala jsem tedy radikální řez a
rozhodla jsem se jít dál sama, řídit se pouze svým srdcem a žít zcela
obyčejným životem. A protože jsem si nebyla jistá řadou duchovních
nástrojů, pro jistotu jsem přestala používat v podstatě vše kromě
modlitby. Dlouho jsem také vyhýbala všem terapeutům a duchovním
učitelům. A jak už to bývá, pomalu mi začali přicházet do života lidé,
kteří mě utvrzovali v tom, že jsem se rozhodla správně. Žádné reiki,
žádná shamballa, žádné ochrany, žádná přání a vynucování vlastní vůle...
Pokud chceme do jednoty, musíme přijmout vše to, co je, a nevymezovat
se vůči tomu. Někde hluboko jsem cítila, že to je správně.
Dále jsem tedy chodila mrazem bez
zimníku a doufala jsem, že mě láska zahřeje. Věřila jsem, že už jsem
toho v životě zvládla tolik a že jsem se již vypořádala se svými
zraněními a stinnými stránkami, že si to můžu dovolit. Věřila jsem, že
je moje víra a láska natolik silná, že mě ponese přes všechna nebezpečí a
překážky. Věřila jsem, že se o mě bůh postará, věřila jsem v to, že
když moje motivy budou čisté a láskyplné, budou láskyplné a funkční i mé
vztahy s druhými. Netušila jsem, že jsem se zároveň vzdala i vší
ochrany a pomoci, kterou mi může život na zemi nabídnout, a že jsem
podvědomě spustila jakýsi program "já to zvládnu sama, bez pomoci a
navzdory všemu", který moje podvědomí začalo samozřejmě okamžitě
realizovat.
A tak přišly situace, které mi ukázaly
všechny moje strachy a bloky. Žila jsem v iluzi, že už jsem přece
všechno zvládla - a najednou jsem byla na kolenou a cítila jsem, že se
vrátily všechny strachy a úzkosti, které jsem kdy v životě měla. Cítila
jsem se osamělá, bezmocná, nechaná na holičkách. Prožívala jsem najednou
i všechny strachy svých rodičů a prarodičů a spolu s bolestí přicházelo
i hluboké pochopení a soucit na místo, kde zůstával až dosud navzdory
všem snahám odsudek a nepochopení. Byla jsem zcela zaskočena a ochromena
tou silou a stahovalo mě to hlouběji a hlouběji.
Snažila jsem se něčeho zachytit, ale
najednou nic, na čem bych mohla začít stavět, nefungovalo tak, jako
dřív. Modlila jsem se jako nikdy. Přicházely krátké chvíle úlevy a
smíření, ale vše pomohlo jen na chvíli, abych se nadechla, a po nějaké
době začal tlak opět sílit a nebylo kam uniknout. Snažila jsem se
rozklíčovat, co se děje a proč se to děje. Přicházela řada odpovědí,
která leccos osvětlila, ale byla to jenom dílčí řešení.
Měla jsem pocit, jako bych dělala
nějakou závěrečnou zkoušku. Jako bych najednou měla prokázat a použít
všechno to, co jsem se v předchozích letech hezky pomalu, jedno po
druhém, naučila.
Prožívala jsem naplno hloubku své
nejistoty, strachu ze života, pocitů nepatřičnosti a docházelo mi, jak
hluboce a přitom nenápadně byl můj dosavadní život spoután strachem, jak
prosakoval do všech oblastí mého života a bral na sebe podobu různých
situací a tváří lidí. Zároveň jsem byla zoufalá z toho, že se navzdory
všemu nedokážu z těchto svých pocitů vymanit.
V té době se mi dostala do rukou kniha Koncept kontinua,
ve které autorka popisuje rozdíl mezi naším životem a životem indiánů,
jejich výchovou dětí a přístupem k různým životním situacím. Už dlouho
jsem věděla, jak zásadně ovlivňuje způsob, jakým jsme se narodili, a
prvpočáteční vztah s matkou náš postoj životu a jak formuje naše vztahy,
ale až díky této knize jsem získala zcela konkrétní a detailní
představu o tom, jak se cítí dítě nošené několik měsíců na matčině těle a
jak frustrované, zoufalé a ochuzené je běžné miminko v naší kultuře.
Plakala jsem nad sebou, nad námi všemi,
nad neprožitým pocitem přijetí, sounáležitosti, bezpečí a důvěry v tom,
že vše na světě je "správně". Plakala jsem nad všemi matkami bez
vlastního života a vyčerpanými péčí o své děti, nad všemi dětmi, které
nikdy nepocítili ze strany rodičů důvěru ve svou "správnost", schopnost
poradit si se životem a být platným členem společenství. Plakala jsem na
tím, jak složitě se musíme prodírat životem, abychom to ztracené
alespoň částečně získali zpět., jak hledáme spásu v různých iluzích a
náhražkách, o kterých doufáme, že nám zajistí pocit jistoty, přijetí,
lásky a vlastní hodnoty. Plakala jsem na tím, jak pro nás těžké navzdory
všemu vědění, pokroku a vymoženostem pochopit, že to všechno tu úplně
samozřejmě je. Že svět je prostě zařízen tak, abychom si se životem
poradili, abychom byli šťastní a že všechno je správně a ve správný
čas. Že nemusíme bojovat o své místo na slunci, dokazovat svou hodnotu,
snažit se o lásku a rvát se o to, co potřebujeme, s druhými. Plakala
jsem na tím, jak je pro nás těžké rozlišit všechny tyto iluze, i když se
snažíme.
Jsme děti v dospělém těle, hledáme
milující mateřskou náruč, která by nás bezvýhrad přijala, kdykoli
potřebujeme, vždy dostupné bezpečné místo, kam se můžeme vracet z
dobrodružných výprav. Bezpodmínečnou a bezvýhradnou lásku a důvěru v
to, že i když děláme chyby, jsme "dobří" a "v pořádku".
Dnes jsem po dlouhé době otevřela
sešitek, do kterého jsem si před časem zapisovala afirmace na posílení a
ochranu mého enegetického pole. Uvědomila jsem si, že je najednou
vnímám zcela jinak než tehdy. Když jsem z hloubi svého srdce začala
žádat o boží ochranu a vytvoření pevného, neproniknutého a láskou
naplněného obalu kolem mého energetického pole, najednou jsem cítila, že
jsem jako miminko v děloze nebo teplém vaku na těle matky. To je ono,
pochopila jsem. Je to nástroj, lék, pro nás dospělé děti, který můžeme
používat ve chvílích slabosti, když potřebujeme znovu načerpat síly,
cítit se milovaní, vyživovaní a chránění, abychom pak občersveni a
posíleni mohli opět vyjít ven s otevřeným sdrcem plným lásky a důvěry.
Má své opodstatnění stejně jako měkká postel a péče blízkých v době
nemoci. Ne jako zbraň, jako způsob jak se oddělit se od druhých lidí a
ochránit se před životem a bolestí (a tedy povýšit se nad druhé lidi a
zákony života), ale jako způsob, jak se životem a boží vůlí opět
splynout. Hranice mezi obojím je tenká a je dána mírou pokory.
A tak mi opět jednou došlo, jak je
jakékoliv hodnocení a odsuzování něčeho zavádějící. Pro každého je v
každé situaci ve zcela individuální míře dobré něco jiného. A já už teď
vím, jak budu léčit svůj strach a nebudu se za to rozhodně stydět. Dle
potřeby si naordinuji kompenzační miminkovské obobí :-) Dopřeju si nejen
boží náruč, ale do sytosti i náruč svých blízkých. Nebudu chtít vše
zvládat sama a navzdory všemu, protože jsem více než kdy jindy
pochopila, že bůh posílá svou pomoc a vyživující podporu skrze zcela
pozemské věci a druhé lidi, i když jsou třeba nedokonalí a chybující.
Nebudu se stydět za své slzy, za svá zranění, šlápnutí vedle.
Je to skutečně paradoxní, že čím dál
více zjišťuji, že být silná, znamená nebát se být také někdy slabá,
přiznat si, že si s něčím nevím rady, že něco nezvládám, že potřebuji
něčí pomoc, pohlazení, dobré slovo, objetí... Pokud si to člověk bez výčitek dovolí, občerství se velice rychle a znovu najde sílu a odvahu přijmout další výzvy života.
A pokud takto budeme vnímat i ostatní a
dovolíme jim totéž, nebudeme je zatěžovat nereálnými očekáváními a
požadavky. Všichni totiž toužíme po tomtéž a děláme to nejlepší, co
umíme.
(c) 2012 Iva Uhlířová
