2012 bude rokem zázraků - rozhovor s Jaroslavem Duškem

Málokdo ho nezná. Loni oslavil padesátku, energií by ale pořád mohl zásobovat celé sídliště. Proslavil se rolemi směšných odpudivých chlápků v Hřebejkových filmech Pelíšky, Pupendo nebo Musíme si pomáhat, zasvěcení jej už ale od 80. let znají z autorského improvizačního divadla Vizita. Zhruba před deseti lety narazil na knihu Dona Miguela Ruize Čtyři dohody a v ní zaznamenaná moudrost starých Toltéků jej inspirovala (nejen) ke stejnojmenné divadelní hře. Jeho nekonvenční duchovní pohled na svět loni zprostředkoval Viliam Poltikovič v dokumentu Když kámen promluví a Pavlína Brzáková v knize Ze mě. Momentálně Jaroslava Duška můžeme sledovat i v cyklu besed Duše K, kterou z Divadla Kampa přenáší Česká televize. Přivítal nás v malé šatně Divadla na Jezerce, v sandálech naboso, tibetské košili, hnědobílé šále a s bdělým výrazem v očích. A když jsme při odchodu zabloudili v zákulisí, omotán pouze ručníkem nás vyvedl na světlo…

Jak byste vysvětlil čtenáři, který nezná mayské počítání času, co nás čeká 21. prosince tohoto roku?
Já bych mu to vůbec nevysvětloval, mě to upřímně řečeno ani tolik nezajímá. Jenom jsem postřehl, že indiáni toto datum hodně opakují, a když jsem byl před dvěma lety v Mexiku, pořád nám zdůrazňovali, ať jsme na „twenty twelve“ připravení. Ptali jsme se jich, co to znamená, a oni říkali, že vyjde páté nebo šesté slunce — někteří mluví o tom, že se teď uzavírají čtyři světy, jiní hovoří o pěti světech. Nicméně se shodují, že o zimním slunovratu vyjde nové slunce.

Co si pod tím máme představit?
Když jsme se jich ptali, říkali: představte si fázi svítání, když Slunce ještě není na obloze, ale vy už vidíte úsvit. A v této fázi se podle nich teď nacházíme. Už vidíme nové, odlišné světlo, ale ono nové slunce vyjde až o zimním slunovratu. Také říkali, že nebude žádné „bum bum bum“, že jde o změnu kvality světla, na jejímž základě se pak promění lidská bytost. Slunce totiž přes epifýzu ovlivňuje hormonální pochody v těle. Jeho světlo nás vlastně vytváří, staví; což si běžně neuvědomujeme. Když ale mluvíte s vědci, kteří se zabývají vnitřními hodinami orgánů, tím, jak se orgány „startují“, tak oni zjišťují, že někdo tento proces musí ještě korigovat, řídit.

A jedna z největších záhad genetiky spočívá právě v nalezení těch vnitřních hodin, toho spínače — jak tělo například pozná, že má vytvořit druhé zuby, spustit růst ňader a podobně. Tělo musí mít nějaký důvod, proč to či ono právě teď a jistým způsobem udělat. Ale ten časový spínač se — aspoň pokud jako laik vím — ještě nikde v genetickém kódu nenašel, jde o jeho největší tajemství. Zdá se, že tím spínačem je zvnějšku právě Slunce. A mění-li se jeho kvalita, pak se samozřejmě proměňuje i lidská bytost.

Takže laikovi bych řekl, že lidi se budou měnit. Někteří budou zmatení, protože nebudou chápat, co se děje. Proto je také lepší trochu tušit, co se děje. Spousta lidí je dnes totiž na hranici jakéhosi pocitu zcvokatění. Buď mají velké deprese, nebo dokonce sebevražedné nápady.


Narážíte tím na současnou ekonomickou krizi?
Také, ale především jde o vnitřní pocit nejistoty. Znám lidi, co říkají: mám pocit, jako kdybych kmital mezi dvěma světy; chvílemi mám dojem, že je mně všechno jasné, že jsem úplně v pohodě, a pak najednou přeskočím do jakéhosi modu rozechvění a připadá mi, že ničemu nerozumím, že se všechno rozpadá a nevím, co mám dělat. A pak zase přijde chvíle, kdy mi do sebe všechno zapadá… A tak skáčou sem a tam. Když totiž přichází nová kvalita, stará je stále ještě přítomná.

Představte si například, že byste z nějakého důvodu opouštěli názorový systém, který zastáváte půl života: katolictví, budhismus, cokoliv. Něco, čemu bezvýhradně věříte a myslíte si, že je to Pravda, že svět takto funguje. A teď bác ho, najednou zjistíte, že to byla blbost. Uvidíte, že ten systém má trhliny, že jde jenom o nějaké řeči, kecy. A z ničeho nic objevíte nějaký jiný druh přístupu, který je vám bližší, a začnete se trhat. A stará část ve vás se cítí provinile — jak to, že opouštím učení, které mi celý život pomáhalo. Ale už to nejde zastavit.

Stane se to například tak, že se člověk zamiluje do někoho z jiné tradice. Začnete si vzájemně korigovat světy, přerovnáváte ten starý a nový. A buďto partnera vtahujete k sobě, a nebo on vás. A když se to nepodaří, po určité době začnou problémy — jako například když si český malíř vezmedceru peruánského šamana.

Jak jste to měl vy s vaší ženou?
Ona není dcerou peruánského šamana (smích). Pocházeli jsme oba z podobné české tradice, takže jsme spolu nezápasili. Ale říkám to jako obrazný příklad, abychom si představili, co všechno se v lidské bytosti přestavuje, jak starý svět ještě otravuje, ale ten nový na něj vehementně dotírá.

Představujete si nějak konkrétněji, co se má vlastně změnit?
O tom moc nepřemýšlím. Jenom mám v určitých momentech jakési vjemy, o kterých si myslím, že by to tak mohlo být. Ale situace je hodně otevřená, manévrují v ní subtilní síly. Podstatné bude, jak se lidé rozhodnou. Tady nejde o nějakou shůry danou nutnost.Změnu lidi přijmout můžou, ale nemusejí.
Podívejte se, jsou ti, co prožijí transformaci, jiní ale páchají sebevraždu. Někteří lidé dojdou na hranu své zkušenosti, na hranu smyslu svého života, a nevidí žádnou perspektivu, žádné východisko. Někteří to řeší tak, že se rovnou zabijou, to je rychlé řešení; někdo se zase upije, jiný ufetuje, další rozjede jiný sebedestruktivní program. A když dojde na hranu civilizace jako celek, taky má buď šanci sebedestrukce, totálního kolapsu a propadu do nesmyslných katastrofických vizí; anebo projde transformací, tedy znovu-zrozením, a přichází jako někdo jiný.

Co by se podle vás mělo na civilizační úrovni transformovat?
Co myslíte slovem „co“?

Nevím… Co všechno?
Vždyť to je jasné. Když se ptáte na slovo „co“, tak přepokládáte, že něco víte. To, s čím budeme konfrontovaní, je, že zjistíme, že nic nevíme. Že naše představy o realitě byly a dosud jsou velmi dětinské, neúplné, toporné. Realita, která je v pohybu, nám ukazuje, že naše zkoprnělé a zkostnatělé způsoby myšlení prostě nestačí.

Vezměte si například nedávný experiment ve švýcarském CERNu, podle nějž se neutrina prohánějí rychleji než fotony. A teď co? Podle starého popisu světa není nic rychlejšího než rychlost světla ve vakuu a hotovo. A teď se zdá, že ta neutrina se tam možná prohánějí o něco rychleji, což pro fyziky znamená ohromný otřes. Viděl jsem některé z nich v televizi dokonce říkat, že doufají, že se tato hypotéza nepotvrdí, protože by to znamenalo rozpad zavedeného výkladu fyzikálního světa. Jiným příkladem může být vývoj podnebí na zeměkouli. Přichází absolutně nové klimatické situace, lokální bouřky, lokální záplavy, dobře je u nás popisuje třeba Václav Cílek. Náš dosavadní konvenční popis jaro — léto — podzim — zima najednou nestačí a meteorologové moc nevědí, jak mají tyto dříve nemyslitelné anomálie vlastně interpretovat.

Co chci říct: když se něco transformuje, tak se transformuje všechno. Změna je kompletní a spočívá v tom, jakým způsobem popisujeme a tvoříme realitu. A nikdo teď neví, co se v tomto směru stane, protože kdybychom to věděli, tak nepůjde o změnu s velkým Z. Přirovnal bych to k zážitku vhledu: všichni vám můžou předem nakrásně vykládat, jaký pocit zažijete, ale dokud si tím neprojdete, je to marné, zážitek samotný se do slov nedá vměstnat, je komplexní.
A když už po mně chcete ty konkrétnosti, tak si třeba představuju — já si obyčejně představuju takové voloviny — že třeba uvidíme víc barev, uslyšíme jiné škály zvuků nebo budeme trvale slyšet zvuk zeměkoule. On opravdu existuje, je nahraný, takový hluboký, blíží se tónům, co vydávají lámové na ty trouby (napodobuje). Nebo porozumíme řeči zvířat, protože někdy jí někdo musel porozumět — vždyť kde jinde by se vzaly všechny ty pohádky a příběhy. A může se i stát, že se dostaneme na jazykovou úroveň dávných civilizací, viz mnohem pokročilejší a subtilnější jazykové systémy starého sanskrtu, aramejštiny, hebrejštiny a podobně, kterým se dnes teprve učíme rozumět.

Dle mayských kalendářů se letos blížíme ke konci času. Jak jej máme chápat?
Jde o proměnu kvality a vnímání času. My v Evropě jsme zajatci chronologického pojetí, čas furt odněkud někam ubíhá, roky přibývají, my jakoby stárneme. Mnohem méně vnímáme čas cyklický, rytmický, který se jakoby vrací, ale přesto posouvá o kousíček dál. A onen konec času zřejmě znamená konec převahy chronologického pojetí a přechod do přítomnosti.

Důležitým momentem vývoje lidstva byl vstup do historie, kdy se začaly zapisovat dějiny a vytvořila se dějinnost. Historie vzniká tak, že člověk vystoupil z přítomnosti, psal o tom zasvěceně například filosof Jan Patočka. Představuju si, že znovu vstoupíme do přítomnosti, ovšem v nějakém vědomějším „levelu“, než jsou třeba čmeláci nebo včely — i když samozřejmě přesně nevíme, jak to oni vlastně mají, ale rozhodně žijí plně v přítomnosti a oplývají ohromnými, lidský rozum přesahujícími schopnostmi. Což platí pro všechna zvířata a rostliny. My si třeba pořád nedovedeme představit, jak holubi trefí do holubníku. I když jim ho posunete někam jinam nebo je pokusně zbavíte sluchu a čichu, najdou jej.

To znamená, že existuje spousta netušených schopností, a dejme tomu, že nám budou dopřány a člověk bude mít určitý bonus vědomí zpracování těchto zážitků. Ale to je zatím představa velmi naivní a nekonkrétní, nic víc o ní říct nemůžu. Vždyť si jenom zkuste představit, že jste v plném vhledu! To je pro naši současnou kapacitu myšlení nepředstavitelné. Kdybychom totiž do vědomí dostali 100 % informací, které proudí do mozku, a ne jen malou část jako nyní, pojedeme na obrovské obrátky.

Změna v pojímání času má proběhnout v rámci euro-americké civilizace, nebo i v jiných kulturních okruzích?
Když vystoupíte z chronologického pojetí času, uvidíte, že čas funguje jako určitá polyfonie, orchestr nebo vlnění oceánu. V tom je mimo jiné přínos mayského pojetí času — že jej vnímají jako polyfonii mnoha rytmů a pohybů. Pro nás jsou tyto představy složité a moc nechápeme, co tím Mayové mysleli, proč mají solární rok 365 dnů, další tún 360 dnů, sakrální tzolkin 260 dnů, jejich kombinaci v 52letém kalendářním kole a pak ještě takzvaný dlouhý počet… V momentě, kdy vystoupíte z euro-americké šipky, uvidíte, že v polyfonním pohybu běží všechny věci z různých stran k sobě a myke změně nesměřujeme jakoby z bodu mínus do bodu nula, ale určité věci nám jdou naproti, jako když se srážejí vlny. A různé entity na planetě, domorodci z různých kontinentů, kráčejí odlišnými rytmy, pěstují jiné typy vědomí, kterým se tolik divíme a považujeme je za exotické.

Představuju si, že všechny tyto přístupy se paralelně protnou, prolnou. Já o tom samozřejmě vím starou bačkoru, ale i z toho mála je zřejmé, že zde přetrvávají jacísi strážci vědění, kteří je uchovávají po tisíce, desetitisíce let — amazonští indiáni pronášejí tentýž typ vědomí, nekontaminovaného civilizací, velmi dlouho. Patrně ho pronášejí i nějací Mayové, Čerokíové, Hopiové, Inkové, jejichž úkol z nějakých záhadných důvodů zřejmě spočívá v uchování tohoto dědictví.

Takže v jistém smyslu se jakoby vracíme do určitého bodu, v jiném smyslu ho nějak rozvíjíme, kultivujeme, excitujeme. Jako bychom provedli reakci, při které se ona podstata ještě znásobí. A abych odpověděl přímo na otázku: samozřejmě se tato změna týká celé planety, ale pro každého bude znamenat něco jiného. Někdo se radostně vrátí domů, do svého přirozeného světa. A někdo jiný bude užasle hledět, podobně jako člověk, který po dlouhém pobytu ve tmě náhle vyleze ven. Všimněte si, že my už užasle na nic nehledíme, velice tvrdě jsme se totiž zafixovali v určitém způsobu světa, který si navzájem potvrzujeme a hlídáme se, aby se z něj nikdo moc daleko nedostal. A na toto pojetí světa jsme si zvykli natolik, že si už vůbec neuvědomujeme, že jde jen o jednu z tisíce variant. Utvrdili jsme jej totiž ekonomickým rozmachem, kolonizací, popkulturou a vším dalším, takže jsme zapomněli, že tady — stále — existují naprosto odlišné fenomény. A ona změna tedy paradoxně spočívá v tom, že jakási škála, která tady odnepaměti vždy byla, si začíná po dlouhém období zapomnění sebe sama všímat a začíná se reflektovat jako živý celek. Pro toto sebeuvědomění se někdy používá slovo obrácení či probuzení či osvícení.

A toto probuzení či osvícení má tedy proběhnout letos?
Nevím, jestli nastane až v roce 2013, 14 nebo 15. Vím jen, že když jsem navštívil ony indiány, tak na tomto datu skutečně lpěli a velice nám ho zdůrazňovali. Já vám jen můžu říct můj pocit, že letos bude rok zázraků.

V sociologii se používá termín sebenaplňující se proroctví, podle nějž určitá předpověď budoucnosti ovlivňuje chování lidí bez ohledu na její pravdivost, takže pak může dojít k jejímu uskutečnění. Nemyslíte, že toto může být případ i letošního očekávání „velké změny“?
To se uvidí. Indiáni říkají: svět je to, co si myslí většina. Tady jde ale o změnu rámce. Rozumíte: nám například dnes není divné, že po silnici jezdíme vpravo. Dříve jsme ale jezdili vlevo a šlo o výraznou změnu — i když by leckdo mohl namítnout, že je to vlastně jedno, že se to jenom přehodilo. Stejně tak nikdo moc nevnímá spousty změn, které nastaly v posledních letech díky informačním technologiím, internetu, mobilům. Dnes je bereme za samozřejmou součást naší každodennosti a když řeknu, že ještě v roce 1992 jsme u nás v Černošicích měli v ulici jednu pevnou linku a jednu telefonní budku, jako bych mluvil o osmnáctém století. Nyní žijeme ve zrychleném čase, nestíháme ani registrovat nové modely aut, mobilů, šatů, tetování a já nevím čeho všeho, a ten mumraj nám přijde, zejména mladším ročníkům, jakoby samovolný. Ale když se na něj podíváme z většího odstupu, vidíme ohromnou akceleraci. A právě Mayové zrychlení času na toto období předpovídali.

Tudíž si položíte otázku: na základě jakých principů mohli před nějakými 5 000 lety předvídat, predestinovat, že od půlky 18. století, respektive konce 20. století dojde k tak ohromné civilizační akceleraci? A právě toto mě začalo zajímat, jakkoliv se můžeme hádat, že příslušné dokumenty různí interpretátoři vykládají podle toho, co se jim hodí do krámu. Faktem ale je, že někteří z nich se neostýchali některé jevy předvídat a řada předpovědí jim vyšla.

Jaká například?
Třeba proroctví Hopiů se k nám trousila před dvaceti, pětadvaceti lety, kdy se o současné akceleraci moc nevědělo. Dnes už je každý chytrý, když vidí, že je to rozjeté, ale když s tím někdo přišel v 70. nebo 80. letech, všichni se mu smáli. Dnes už se lidi jenom ptají — protože mají strach —, jestli to vybouchne, nebo ne, a co se vlastně stane.

A třeba Carl Johann Calleman ve svých knihách Mayský kalendář a Mayský kalendář a Strom Života vytvářel určité předpovědi podle rytmů mayského kalendáře například ohledně ekonomických procesů, finančních krizí. Předpověděl růst vlivu Ruska, Číny a Indie ve spojení s narůstáním pochopení významu pravé mozkové hemisféry a s pravidelným rytmickým přesunem podporovaných energií na těle Země. Zajímavým způsobem vysvětluje opakování určitých motivů, které se objevily na počátku tak zvaného Čtvrtého světa Sedmého podsvětí, tedy po roce 1947 (stress, kybernetika, rozpad koloniální říše a nenásilná revoluce), a na počátku tak zvaného Pátého světa Sedmého podsvětí, tedy po roce 1961 (experimenty s rozšiřováním a měněním stavů vědomí). Vysvětluje, proč právě tyto motivy budou akcelerovat v závěru mayského kalendáře. Koho by to zajímalo, ať se na ty knihy mrkne.


V dokumentu Když kámen promluví říkáte, že žijeme v otrokářském systému. Kdo jsou v něm otrokáři?
Vtip je v tom, že těmi otrokáři — i otroky — jsme my sami. Jsme bytostmi, které na sobě vykonávají neskutečný experiment. Dobrovolně si odsouhlasíme neuvěřitelné podmínky života v jakémsi sběrném táboře, ve kterém jsme jenom (rodné) číslo. Zvykneme si na to a uvěříme, že pro vlastní dobro potřebujeme stát, armádu, policii a tak dále, a nevšimneme si, že nás ten systém vlastně vysává.

Logickou reakcí by bylo proti tomuto systému bojovat, snažit se ho změnit. Vy ale zároveň říkáte, že boj, například ve formě vstupování do politiky, je ztrátou energie. Proč?
Protože tento civilizačně sebedestruktivní systém chce, abyste proti němu bojovala, nabízí vám to jako lákavou alternativu. Proč ale bojovat s něčím, co jste vy sama? Proč byste to dělala? Vy ten systém můžete opustit, nerespektovat ho. Bojem mu jenom dodáváte energii, nabíjíte ho.

Když si ale třeba myslíme, že současná česká vláda vládne špatně a chceme pomoct tuto situaci změnit, co jiného máme dělat než vkládat svou energii do nějakých tak či onak politických aktivit?
Lidská bytost může dělat cokoli, pracuje-li vědomě a z pozice jednoty. Problém spočívá v tom, že lidé mají tendenci nechat strhnout svou pozornost určitým směrem, lidská mysl má tendenci vytrhávat detail z celku a ten pak buď zbožštit nebo zveličit; tak vznikají nedorozumění. Když ovšem udržujete bdělé vědomí v celku a vylaďujete způsobem, který považujete za vhodný, můžete dělat, co chcete. Ale čím více vstupujete do segmentů, do sekcí, které strhávají pozornost a slouží k tomu, aby vás unavily a rozleptaly, tím bdělejší musíte být.

 Když například vstoupíte do politickéhosystému, není přece příliš složité odhalit, že jde o jakousi vějičku, jakýsi nesmysl, ve kterém jistí lidé dvacet roků mění jeden zákon a prohlašují, že jde o klíčovou reformu toho či onoho, a do toho vyrábějí spoustu vyhlášek. A vám je jakožto by-tosti přece jasné, že ty vyhlášky a zákony k životu na planetě nepotřebujete. Že jde o nějakou dysfunkci, chorobu, která vás nutí vzdát se vlastní existence a naprojektovat se do nějakého velmi složitého nesmyslu. Jistě, můžete to udělat — pokud jste ovšem schopný udržet svou bdělost a být zdravý; nápadné na těchto systémech totiž je, že vám začnou ničit zdraví, požerou vás. Po vstupu do nich zanedlouho zjistíte, že jste vyčerpaný, podrážděný a na ostatní naštvaný. A nebo si zvyknete a jste tam, kde jste chtěl být, ovšem otázka je, co tam vlastně děláte. Vezměte si lidi jako Petr Pávek ze Strany zelených, který se o nějakou změnu pokusil, ale po čase se stáhl zpátky s tím, že to touto cestou není možné. Systém je zkrátka vytvořený tak, aby ho jedinec nezvládl, ale naopak aby systém zvládl jedince. Takže ano, vy můžete vstoupit kamkoli a dělat cokoli, otázka je, nakolik se tím soukolím necháte pohltit.

Nevidíte věci příliš temně? Copak uvnitř toho systému nevznikla řada prospěšných zákonů?
Účinný způsob netkví v tom, že změníte nějaké předpisy, ale když už, tak v tom, že se v rámci systému potká síť lidí, kteří požadují něco kvalitativně jiného; a pakliže jsou tito reformátoři bdělí a udržují svou vnitřní vibraci, tak se navzájem poznávají a pak tam mají velký smysl. Ale ten netkví v tom, že se změní nějaká vyhláška, protože v žádné vyhlášce smysl nespočívá. Jakmile uvěříme, že v nějaké vyhlášce může být smysl, tak už vůbec nechápeme, kdo jsme. Pak už nechápeme svou božskou část, pak už rozumíme jen své části robotické.

Nevím, jestli použít slovo smysl, ale považuju za dobré, že máme například zákon o registrovaném partnerství nebo předpisy umožňující dostupnost budov pro vozíčkáře. Přinejmenším v těchto případech má podle mě tvorba zákonů a „dělání politiky“ smysl.
Chápu vás. Ale myslím si — a to říkal už Buddha, Krišnamurtí a řada dalších, že bytost žijící v přítomnosti a plně otevřeném bdělém vědomí přece nepotřebuje žádnou vyhlášku, protože ví, co má dělat. Elementární pravidlo řádu je přece přítomné v každé bytosti, na co teda nějaké vyhlášky?

Možná pro to, že většina lidí onoho bdělém vědomí ještě nedosáhla…
Jasně, můžete se pokoušet měnit svět touto cestou, ale ona je jenom zástupná. V Evangeliu Esejských se ptají Ježíše, co je potřeba dodržovat, aby člověk správně žil; a Ješua jim vysvětluje, že ve skutečnosti existuje jediné přikázání, a to přikázání „Miluj“. To je celé. A dodává, že když je člověk blbější, potřebuje těch přikázání víc, když je ještě blbější, tak ještě víc. Toto mě oslovuje.
Samozřejmě rozumím tomu, že spousta lidí potřebuje předpisy, protože už jsou tak blbí, že už necítí srdcem. Ale zároveň vím, že malé děti na pískovišti žádné předpisy nepotřebují a umějí si spolu nádherně hrát, shodnou se. Vidím, že žádné zvíře nepotřebuje k životu vyhlášku, ani žádný hmyz, ani žádná rostlina. Vidím, že na této Zemi ani v tomto vesmíru nepotřebuje vyhlášku vůbec nikdo. A v pořádku existují.

A pak si můžu říct: ano, jsme moderní lidi, vyhlášky nás baví, protože jde o zvláštní způsob, jak můžou jedni ovládat a potrestat druhé. Ale zároveň s touto naší právnicky futrovanou civilizací tady desetitisíce let přežívají amazonští indiáni bez jediné vyhlášky. Nemají žádný předpis, žádný zelený zákon. Všechno podstatné ale dodržují, protože v sobě mají řád. A když se chtějí pro něco rozhodnout, nerozhoduje u nich většina, ale musí se shodnou všichni, musí dosáhnout jednoty.

Což patrně souvisí to s tím, že jejich kmeny jsou málo početné, zatímco my žijeme v republice s více než deseti miliony obyvateli.
To je velmi podstatné, že jsme uvěřili, že žijeme v republice spolu s deseti a půl miliony spoluobčanů. A co teprve sedm miliard lidí na Zemi, že? A nevíme, co s tím máme dělat, vezměte si jenom aktuální problémy s etnickými menšinami. Krásně vidíte, jak se ta situace bleskurychle komplikuje, vymýšlíme si tisíce komplikací. Zbytečně. Vezměte si příklad z dopravy: v posledních letech probíhá v několika evropských zemích projekt Společný prostor, v rámci něhož se na silnicích ruší dopravní značky a semafory. Řidiči a chodci se tam prostě musí nějak dohodnout. A zjišťuje se, že se jim tam jezdí líp. Viděl jsem rozhovor s jedním dědečkem z německého města, který říkal: zpočátku jsem se toho bál, ale musím vám říct, že je méně dopravních nehod, je veseleji a hlavně se všichni zase vnímáme. Vyhlášky a předpisy totiž vedou k tomu, že vy přestanete vnímat bytost jako bytost. A otrokářský systém je postavený na tom, že začnete vnímat člověka jako součást vyhlášky, jako někoho, kdo dodržuje nebo nedodržuje vyhlášku. Jejich bytostné jádro, jejich srdce vám zmizí. Protože na to nemáme čas. Musíme totiž posoudit, jestli správně vyplnili formuláře, testy, dosáhli potřebného IQ a tak dále. Což o to, ona by to byla z intelektuálního hlediska velká prča, problém ale je, že celá tato hra se proměnila v samotný život a lidská mysl začala tvrdit, že bez ní by to nešlo — že bez armády, policie a dalších institucí by to prostě nešlo. Proč? Protože by všude byl bordel. Tento názor vyplývá z pohledu, že člověk bytostně tíhne ke zlu, a abychom tento jeho sklon omezili, tak musíme vytvořit vhodné prostředí. Což je podle mě lež jako věž, protože tendenci ke zlu nemá lidská bytost, ale naopak ten systém, který umí sérií vyhlášek prokázat absolutní neúctu k lidskému životu. Podívejte se třeba na ty tristní případy exekucí. Přitom kdyby opravdu platily vyhlášky a spravedlnost, tak všechny finanční ústavy stojí před soudem: za to, jak lidi vtahují do sérií půjček, do nesmyslů, a zatajují jim jejich skutečný dopad sugerováním opaku.

Jestliže civilizačně vzato žijeme v otrokářskémsystému, v jaké společnosti podle vás žijeme v České republice?
To je mně jedno. Rozumíte, už když klademe otázku „V jaké společnosti žijeme?“, zavádíme pozornost nesmyslným směrem.My prostě v žádné společnosti tady v Čechách nežijeme. Já nedokážu žít ve společnosti deseti a půl milionu lidí, můžu žít jen s deseti dvaceti lidmi. Naopak žiju ve společnosti na Bali, v Peru a všude tam, kde jsem potkal spřízněné lidi. To je moje společenství. Můžou jím být ale i knížky dávno mrtvých autorů.

Tomu rozumíme, také žijeme střídavě v Seattlu nebo šedesátých letech…
Klidně žijte. Vždyť podle toltéckého přístupu obývá každý člověk svůj vlastní vesmír.

Ale kdybyste měl českou společnost popsat aspoň jako pozorovatel?
Tak ji nepopíšu, každý člověk je v ní jiný.Jestliže se bavíme o systému, považuju jej za otrokářský. Ale nikoli tuto společnost.

Dobře, zkusíme to s druhou otázkou-trvalkou: v čem nebo v kom jste se nejvíce mýlil?
Já jsem takový těkavý typ, skokan, který se už od dětství nechtěl k žádné skupině připojit. Takže jsem dlouhodobě nezastával nějakou ideu ani následně nezažíval smutná prozření. Od nikoho jsem nikdy nic nečekal. Přijímám život tak, jak běží, a nemám pocit, že bych byl v těch základních věcech na omylu. Samozřejmě, že jsem se mnohokrát zmýlil — patrně vždycky, když jsem cokoli vyslovil, jak praví Krišnamurtí , ale při mém současném stavu vědomí si to už jednak nepamatuju a jednak je mi to jedno (smích). Jedno, nikoli fuk.

Změnilo se nějak vaše herectví pod vlivem četby Čtyř dohod, respektive v souvislosti s vaším duchovním vývojem?
To vůbec nevím. Hraju každý den jinak a nějaký dlouhodobější vývoj by musel posuzovat někdo zvenčí. Nejsem ten typ, co se přehrabuje v minulosti, hodně zapomínám. Zapomínání je vlastně principem Vizity; to, co bylo, je zkrátka pryč. Možná, že kdybychom se podívali na záznamy a pitvali se v nich, zjistili bychom, že jsme už úplně pitomí. Ale nám stačí vědomí, že si rozumíme a že nás to pořád baví stejně jako kdysi. To je vnitřní důvod, proč Čtyři dohody nebo Manželské vraždění tady s Natašou (v průběhu rozhovoru přišla do šatny slovinská herečka Nataša Burger — pozn. red.) pořád hrajeme.

Vaší zatím poslední filmovou rolí byl politik Vlastík Klein v Odcházení. Nezapředli jste při natáčení s Václavem Havlem řeč na téma konce času a nadcházející transformace?
Ano, mluvili jsme o mnoha věcech, protože i Josef Abrhám je velký mystik — on věří, že možná žijeme ve snu, a Stanislava Milotu v podstatě zajímá už jenom vesmír… Takže při natáčení se vedly velice zajímavé debaty o kosmu, proměně vnímání, šancích lidské bytosti nahlédnout sebe sama a tak podobně.

Utkvělo vám z nich něco obzvlášť zajímavého?
Všechno bylo zajímavé, ale myslím, že nejzajímavější bylo, když Václav prohlásil: všechno, co od této chvíle řeknu, není pravda.

A byla to pravda?
Byla.

Včetně té věty?
Včetně. Ale nemůžu prozradit, za jakých okolností to řekl (smích).

V tomto směru rozhodně nemáme investigativní choutky… Jste známý tím, že občas delší období nejíte. Už jste držel takzvaný královský, čtyřicetidenní půst, na který jste se chystal?
Ne, už se na něj nechystám. Když jsem se loni potkal s Henrim Monfortem, pomohl mi pojmenovat určité věci, které jsem dosud věděl intuitivně. Pro mě musí být půst radost, musí přijít sám od sebe a nesmí mít předem dané žádné pravidlo o počtu dní. Trvá prostě tak dlouho, dokud mě občerstvuje. Jednou jsem jej držel 28 dnů a mohl jsem v něm ještě pokračovat, ale odlétal jsem do Peru a obával jsem se, že zkombinovat s tímto přeletem návrat ke stravě by mohlo být pro tělo hodně náročné. Dnes už bych se toho nebál, tehdy jsem ale ještě měl nedostatek skutečných informací.

Kromě Peru jste letěl na Bali i do jiných míst — přemýšlíte před těmito cestami o své ekologické stopě?
No tak to víte, že si někdy říkám, že už letadlem nikdy nepoletím. Pak se ale zase dočtu, že v některých letadlech už mají menší spotřebu na osobu než v autech, tak jsem zase nalomený… Ale co chci říct: na věci, které považuji za opravdu nejpodstatnější, se ptám Matky Země a podobných entit. A jejich odpovědi jsou z hlediska našich strnulých představ o tom, co je dobré a co špatné, někdy překvapující. To je můj komunikační kanál, díky kterému se snažím pochopit, proč jsme my lidé pro Zemi ještě zajímaví, proč nás tu ještě nechává, jakou funkci v jejím těle máme.

Když mluvíte o těle Země, všimli jsme si, že dokument o vás Když kámen promluví produkovala společnost Maitrea, jejímž zakladatelem je kontroverzní bývalý šéf Mostecké uhelné Antonín Koláček. Nevidíte v tom problém?
Přiznám se, že toto jsem neřešil. Potkával jsem se s režisérem Viliamem Poltikovičem a neptal se ho, kdo film financuje. S Tondou Koláčkem jsem se předtím jednou nebo dvakrát potkal. Co se týče toho, kdo na čem zbohatl, tak princip lidské společnosti je založený na tom, že ona si z těla Matky Země bere, co ji napadne. To znamená, že na začátku stojí krádež. A tato krádež se dál prodává. Kdybych to měl tedy posuzovat důsledně, nevidím tady nikoho, kdo by mohl něco vlastnit, aniž by něco ukradl.

Takže zloději jsme v podstatě všichni?
Ano, pokud nejsme indiány, respektive těmi obyvateli Země, žijícími mimo náš dobyvatelský systém. Pěkně na to odpověděl jeden šaman, když se můj kamarád v Mexiku rozohňoval, proč že jedí maso a nejsou dostatečně bdělí. Šaman chvíli namítal, že ani oni nejsou dokonalí a hledají se, a pak dodal: A mimochodem, víte, že Evropan má asi 300x větší spotřebu energie než Mexičan? A na to kamarád odpověděl: No to je logické, protože u nás v Evropě máme větší zimu a musíme víc topit. A šaman na to: tak se přestěhujte sem.

Takže ano, vy tady v jistém rámci pohledu můžete řešit těžbu uhlí nebo ekologickou stopu, ale pro indiány je Evropan jeden jako druhý, i když někdo topí na 19 stupňů a jiný na 23. Ale vůbec toho Antonína nechci hájit, o té kauze vím starou belu, jenže abych mohl říct nějaký soud, musel bych ji podrobně zkoumat.

Bez ohledu na trestní rovinu nám šlo o to, jestli vám nevadí fakt, na čem zbohatl.
Já ale nevím, na čem zbohatl.

Na těžbě uhlí ve společnosti, která mimo jiné ohrožuje Horní Jiřetín.
Já to ale nevím, to bych s ním o tom musel mluvit, abych o něm mohl pronášet jakékoli soudy. Systém posuzování se mi vzdaluje, učím se spoléhat na intuici. Kdybych věřil všemu, co se povídá, kdybych se měl vážně zabývat tím, kdo na čem zbohatl, kdo koho okradl, zabil, terorizoval, tak jsem se už dávno oběsil a tuto planetu opustil. Protože to, co se tady děje, je opravdu k nesnesení. Vůbec bych se nehnul z místa, podobně jako schizofrenní katatonik, který se deset let nepohne, protože má strach, že by jakýmkoli pohybem mohl ovlivnit realitu, způsobit nějaké důsledky.

A vzpomeňte na to, co říká Ješua: lepší jeden napravený hříšník než deset spravedlivých. Tak si to promeditujte. Jak k tomu přijdou ti spravedliví, že? A z tohoto hlediska se potom bavme o tom, kdo na čem zbohatl, kam teď ty peníze dává a jestli vůbec může někdy smýt svou vinu, ať už domnělou nebo reálnou.

Připravili Zuzana Vlasatá a Vít Kouřil.

Zdroj: http://www.sedmagenerace.cz